pondělí 19. listopadu 2012

Stěhování (blogu)

Zdravím všechny, kdo si přečetli aspoň kousek mého blogu a zvu Vás k návštěvě stejného blogu, jen na jiném místě. Články jsem přestěhoval na Respekt a od teď budou další novinky ze Středoafrické republiky přibývat tam.

úterý 6. listopadu 2012

Chodící peněženka aneb Můj první úplatek


Běloch v Africe může být někdy vnímán jako chodící peněženka, která se nemůže dočkat, až se otevře a vyprázdní. Místní o vás vědí, že jste bohatí, což v porovnání s jejich situací je pravda. Když má běloch hlad, koupí si jídlo, zatímco pro místní to tak být nemusí. V Keni, kde jsem žil v chudé komunitě, bylo těžké najít kamaráda, který by vás nikdy o nic nepožádal. Ve Středoafrické republice žijeme za velkou zdí, ale podobné události se nám dějí velmi často.

Netematicky: nedělní velké prádlo v naší koupelně
Když jsme tři bledé tváře vstoupily do areálu krytého tržiště v Bangui, během pár chvil jsme byli obklopeni několika prodavačkami, každá v ruce pár kusů ovoce a zeleniny.
„Papaya, papaya,“
„Kolik stojí?“
„400“ (400 středoafrických franků je asi 16Kč; používám převod 100 franků = 4 Kč)
„To je moc,“ snažíme se předstírat, že známe ceny.
Paní se nevzdává: „Tak kolik chcete zaplatit?“
„Banány, dýně, pomeranče,brambory, mrkev...“ ozývá se mezitím z několika stran.
Chci být slušný, všem odpovědět nebo se aspoň podívat do očí a zavrtět hlavou. Nestíhám, už vlastně ani nevím, co jsme to všechno chtěli, a nestíhám vnímat, jestli nabízené ceny jsou trojnásobné nebo jen dvojnásobné. Místnímu se tohle nestatne, ale běloch, který nezná dobře ceny, nakupuje ve velkém a neumí nebo nechce smlouvat, se tomu nevyhne. Asi si za to můžeme sami, když jsme zde někdy dříve zaplatili více, než se sluší, a lidé si nás zapamatovali. Stále se ale zlepšujeme, ceny už známe lépe a pilujeme svoje vyjednávačské schopnosti i nervy. Když se prodavačky začaly hádat a obviňovat ze zlodějství, bylo načase tržiště opustit.

Každá z těchto dam má doma několik hladových krků a sedí celý den na tržišti, aby se večer mohla vrátit domů a něco pro ně uvařit. Proto když vidí chodící peněženku, snaží se jí prodat co nejvíce a třeba i zvednout cenu. Může se za to člověk zlobit? Může, ale pro překonání toho nepříjemného pocitu, kdy je člověk okrádán, zároveň pomůže snažit se jejich situaci pochopit.

Parčík v Bangui aneb moje nejdražší fotka
To mi chvíli trvalo po mém sektání se středoafrickým policistou. Procházel jsem se sám po městě a zrovna fotografoval malý pěkný parčík (takový jsme tu opravdu nečekali), když v tom mi dva klučíci začali signalizovat, že mě volá policista usazený na židli na druhé straně silnice. Sice nevypadal, že by se v brzké době chystal zvednout, ale utéct mi nepřišlo rozumné. Na otázku, zda mám z radnice povolení k fotografování, jsem toho moc kloudného neodpověděl a kopie mého pasu s razítkem radnice nezabrala. Nerad jsem pouštěl foťák z rukou. Měl jsem si ho přijít vyzvednout na radnici a zaplatit 100 000 franků. Věděl jsem, že pokud foťák teď pustím z očí, už ho nikdy neuvidím. Přišlo nevyhnutelné. Zeptal jsem se, jestli bych za svoji chybu nemohl zaplatit už teď, vysypal jsem z penženky všech 15 000 franků a s foťákem odcházel k domovu. Zpětně jsme zjistili, že povolení k fotografování tu opravdu existuje, i když nám předtím o tom nikdo neřekl. Středoafrický kolega Serge mi řekl, že by se to nestalo, kdyby byl se mnou. Že pan policista si chtěl jen přivydělat, k čemuž je osamělý běloch ideální.

Krabice původně francouzské armády, kterou nám prodaly děti, které si tak vydělávají

Na ulici vás často osloví děti ulice a nacvičenými gesty vás prosí o jídlo. Dát, či nedát? To je otázka, nad kterou se vedou mnohé diskuse. Není to vůbec jednoduché a situace je to podobná jako při rozvojové pomoci. Na úrovni států či jednotlivců je dobré se ptát: Když chci někomu pomoci a něco mu dám, opravdu mu pomůžu? Jaké to může mít jiné důsledky? Kam dar ve skutečnosti doputuje a k čemu bude využit? Když dám někomu kus chleba nebo pár drobných, neseběhne se za chvíli smečka dalších prosících? Nepodpořím tak představu, že běloch má na rozdíl od místních všeho na rozdávání a stačí ho jen o to poprosit? Nepodpořím tak jeho snahy o žebrání na úkor jeho snahy si na živobytí vydělat?

Práce i v sobotu - skypování s naším "nadřízeným" Severinem
Oxfordský profesor Paul Collier ve své knize Miliarda nejchudších popisuje, jak někdy probíhaly a probíhají rozvojové snahy ve stylu „srdce bez hlavy“. Když lidé mají chuť pomoci, ale v neznalosti všech důsledků někdy spíše uškodí. V našem pětičlenném evropském týmu panuje shoda – nikdo nikomu na ulici nic nedal. Zajímavé je, že naše středoafrická kolegyně Assania pár drobných rozdala, když nám pomáhala s nákupy na tržišti. Možná proto, že to jsou opravdu děti ulice – bez rodiny, bez domova. Přiznám se, že je to hodně zvláštní pocit, jít po ulici s taškou plnou baget, kterých jíme více, než bychom potřebovali, a snažit se ignorovat hladové požadavky dětí nebo říci: „Ne, je mi líto.“ Jak by mohlo uškodit dát trošku jídla malému klukovi, který nemá nic? Srdce a hlava často věci nevidí stejně.

Mapa části Bangui na začátku naší práce....

...a po týdnu kreslení domečků na našich počítačích.
(naše mapové přírůstky můžete sledovat na openstreetmap.org)


pondělí 29. října 2012

Bezpečnost až na prvním místě

Morgane na skypu ukazuje svému tatínkovi instalatérovi naši vanu plnou  neznámé hnědé voňavé tekutiny.

Bezpečnost je ve Středoafrické republice priorita číslo jedna – pro místní obyvatele, pro humanitární organizace i pro nás. Pokud v oblasti útočí ozbrojené skupiny, které zabíjí a kradou a kvůli kterým lidé opouští své domy i pole, těžko může být řeč o nějakém rozvoji. Humanitární pracovníci také nemůžou pracovat v oblastech, kde se bojuje nebo kde hrozí velké nebezpečí a před každou cestou se musí informovat o bezpečnostní situaci. My žijeme v nejbezpečnější části země, ale i tak je potřeba se mít na pozoru.

Byl to ten slavný den, kdy k nám byl zaveden...internet :)

“Při vybírání vašeho domu byla na prvním místě bezpečnost oblasti a dostupnost elektřiny,” vysvětluje nám Cheick, náš místní koordinátor. Bydlíme ve čtvrti, kde žijí relativně bohatí lidé v podobných domech jako ten náš. V domech za velkou zdí s ostnatými dráty nebo střepy nahoře a s jedním či více strážnými. Náš dům je takový uměle vytvořený západní mikrosvět uprostřed Afriky, ale je to tak nutné kvůli bezpečnosti naší i drahého vybavení, se kterým pracujeme.

Nákupy na tržišti.

 Ulice Bangui jsou relativně bezpečné, ale obzvlášť běloch si musí hlídat vše, co má. Hned druhý den se mi stalo, že se mi malý kluk z ulice (dětí ulice jsou tu spousty) pokusil za bílého dne otevřít batoh. Horší situace je na tržištích, kde jsou davy lidí a člověk si bezpečnou zónu okolo sebe těžko uhlídá. Tam je ideální dát si všechno do batohu, ten si dát na břicho a přidržovat. Jako fotek chtivý fotograf se snažím mít foťák stále po ruce – v kapse u kalhot. Jednou na tržišti, když na mě promluvil kolemjdoucí, jsem zjistil, že v mé kapse není jenom ruka moje, ale i jedna zlodějíčkova. Foťák jsem naštěstí pevně držel.

Assania nás pozvala na oslavu jejích narozenin. Nejlepší tanečnicí byla stará maminka.

Každý čtvrtek chodíme na setkání OCHA (Úřad OSN pro koordinaci humanitární pomoci), kde jsme mimojiné informováni o tom, co se kde v SAR stalo. Pán z bezpečnosti každý týden vyjmenuje pár oblastí, kde byl někdo zabit nebo přepaden. Jde hlavně o příhraniční oblasti, např. na jihovýchodě řádí ozbrojená skupina LRA proslavená díky filmu KONY. V Bangui byl za poslední měsíc jen jeden konflikt mezi opilými vojáky.

Středoafrické dobroty. Nejlepší byly jakési smažené banány (to oranžové vepředu).

Otázka bezpečnosti se také týká informací, se kterými budeme pracovat a které budeme zveřejňovat. Smysl našich dvou online programů je sesbírat co nejvíce informací důležitých pro humanitární pomoc a zpřístupnit je všem na internetu. Např. zveřejnění umístění nemocnic a klinik by ale mohlo ohrozit lékaře i pacienty. Na jihovýchodě země se stalo, že právě vojáci LRA přepadli kliniku, zabili jediného doktora v oblasti a ukradli léky. Zatím ale budeme pracovat v Bangui, kde poloha nemocnic není žádné tajemství a jejich zveřejnění na mapě by nemělo nikoho ohrozit.

Náš středoafrický EUROSHA tým na oslavě.

pondělí 22. října 2012

První dny v Bangui


První seznamování se Středoafrickou republikou je za námi. Je tu teplo, celkem draho, voda teče. Jsme zabydlení v pěkném domě, poznáváme město, začali jsme s prvními pracovními schůzkami. Díky Cheickovi (Čekovi) z hostitelské organizace je o nás dobře postaráno, ale bez komplikací by to byla nuda.

Všudypřítomní prodavači vajíček
Cheick měl informace, že z Evropy přiejedme jenom čtyři místo pěti. V připraveném domě tak bylo všechno čtyřikrát – židle, křesla i pokoje. Nábytek už nám doplnili a ze čtyřech pokojů nakonec využíváme jen tři. V jednom totiž nefunguje dobře klimatizace, a tak holky spí po dvou a já mám pokoj pro sebe. Taky máme dvě koupelny, z nichž ale v jedné neodtéká vana a nesplachuje záchod, takže ji využíváme o něco méně :) Příjemné překvapení – elektřina mívá jen krátké odpolední výpadky a voda teče stále. Zrovna testujeme náš nový filtr, abychom stále nemuseli kupovat balenou vodu. Od zbytku světa jsme odděleni velkou zdí a ostnatým drátem a o naši bezpečnost se dále starají dva hlídači, kteří se tu u nás střídají a železnými vraty nás vypouští do víru „velkoměsta“. 

Úklid s čelovkou, když nesvítí světlo
Nákup masa k obědu na místním trhu

Holky na nákupech
Bangui (čteno bangi), hlavní a nejbezpečnější město SAR, má asi 450 000 obyvatel, několik asfaltových hlavních tahů s nespočtem děr, pár budov s více než pěti patry a stylový nápis BANGUI v holywoodském duchu nad městem. Zrovna se nacházíme mezi obdobím dešťů a obdobím sucha. Sprchne nám tu párkrát týdně, ale když už, tak pořádně. Nezpevněné silnice a cesty se proměňují v baheniště a na asfaltkách se díry zaplní vodou, takže je těžší se jim vyhnout. Dešťů bude čím dál méně a nejteplejší období nás čeká v únoru a březnu. Malou ochutnávku máme už teď – když je teplo, tak se člověk potí po celém těle, i když sedí ve stínu a nedělá vůbec nic.

Tým EUROSHA SAR v akci
Život v Bangui je dražší, než by člověk čekal, o obědech za 10 korun v Keni si můžu nechat jen zdát . Obzvláště draho vyjdou „západní“ potraviny, které se nevyrábí místně, ale dováží se – hodně z Francie, dále třeba z Británie, Libanonu, Maroka nebo Kamerunu. Místní mléko jsme ještě nenašli, občas koupíme francouzské za 70 Kč za litr, ale myslím, že mléko si tak často dopřávat nebudeme. Ceny jsou tak vysoké, protože domácí produkce je nízká a hodně potravin se musí dovážet. Navíc SAR nemá moře, takže suroviny se dováží přes sousední země, často přes nebezpečné oblasti.

40 % Středoafričanů jsou děti do 14 let
Pomalu prozkoumáváme místní trhy, zjišťujeme „normální ceny“ a trénujeme se ve smlouvání – jako mundžu (místní označení pro bělochy) nám všechny cenové nabídky začínají x-násobně výš. Dokonce ani ceny na cedulkách v kamenném obchodě nemusí platit, když obchod vlastní třeba Libanonec.




Jorieke z Belgie dokumentuje naši ulici
A jak to jde pracovně? Naší pracovnou jsou zatím tři plastové stoly před kanceláří naší hostitelské organizace. Brzy by nám ale měli zřídit internet u nás doma, potom náš velký jídelno-obývací sál dostane i pracovní funkci. Studujeme dokumenty, shromažďujeme mapy, školíme se ohledně bezpečnosti. Máme za sebou první setkání v rácmi Úřadu OSN pro koordinaci humanitární pomoci i s dalšími potencionálními partnery. Postupně tak plánujeme, co kde kdy a jak budeme mapovat.

středa 10. října 2012

OpenStreetMap, EUROSHA

Ahoj ze Středoafrické republiky! Zakončili jsme třetí týden školení, dva dny nabrali síly v Paříži a s přestupem v Maroku jsme dneska v noci dorazili do Středoafrické republiky. Jsme zabydlení ve vlastním domě – má svoje mouchy, ale na mástní poměry to je asi dost luxus. Teď sedíme na internetu v naší kanceláři u France Volontaires. Než se více ponoříme do Středoafrické republiky, posílám pár informací o našem posledním týdnu školení a o celém projektu.


Na školení nám přijeli opravdoví odborníci. Na jeden den školení o programu Sahana přiletěl ze Spojených států Mark, který celý projekt Sahana založil a řídí. Vycházel ze svých zkušeností při humanitární práci v různých oblastech, kde viděl potřebu spolupráce a koordinace mezi všemi organizacemi, které na daném místě humanitární pomoc poskytují. Sahana tedy slouží ke zmapování všech humanitárních aktérů a jejich zobrazení na mapě včetně kontaktů a dalších informací.


Čtyři dny jsme se věnovali zvládnutí OpenStreetMap. Jde o vytváření online map ve stylu wiki – tzn. že každý může do mapy přispět, výsledek je k dispozici všem úplně zdarma a nikdo si ho nemůže přivlastnit nebo ho zpoplatnit. OpenStreetMap funguje celosvětově, ale v rámci něj funguje skupina HOT, která se věnuje jeho využití při humanitárních krizích. Naši dva hlavní školitelé – Nicolas a Severin – mapovali Haiti po zemětřesení a pomáhali školit místní dobrovolníky.


Tak jsme se dozvěděli něco více o tom, co konkrétně budeme ve Středoafrické republice dělat. Budeme mapovat – částečně u počítače pomocí satelitních snímků (označování cest a budov podle satelitu) a taky v terénu s GPSkou a dalšími udělátky, co jsme dostali (doplňování informací o budovách a místech). Budeme spolupracovat s místními humanitárními organizacemi a mapovat to, co oni budou potřebovat. Bude školit místní v používání stejných nástrojů a také snad uspořádáme oblíbené mapovací párty, kdy se s mapami a GPSkami vyrazí do terénu. Do vytvořených map pak budeme zanášet informace o humanitárních organizacích – kde kdo působí, co tam dělá, jak se s ním spojit atd. V půlce listopadu za námi dorazí Severin a trošku odborněji nás povede.


INFO VSUKVKA o projektu: Náš projekt je financovaný Evropskou unií, konkrétně Generální ředitelstvím pro humanitární pomoc (DG ECHO). V Lisabonské smlouvě bylo ustanoveno, že bude vytvořen sbor evropských dobrovolníků pro humanitární pomoc, který má začít fungovat od roku 2014. Zatím běží několik pilotních projektů, na kterých se zkouší různé možnosti činností a jejich efektivita. Náš projekt EUROSHA je jedním z nich. Podílí se na něm asi desítka evropských neziskovek plus Sahana a OpenStreetMap. Všechno to řídí francouzská organizace France Volontaires, v jejíž pobočce budeme ve Středoafrické republice sídlit, Českou republiku reprezentuje Středisko humanitární a rozvojové pomoci Diakonie.

neděle 30. září 2012

Středoafrická republika - kam to vlastně jedeme

Běží nám druhý týden školení, ktekrý je věnovaný praktickým věcem ohledně zemí, kam pojedeme, a tomu, co tam vlastně budeme dělat. „Slyšela jsem, že v hlavním městě došlo k velkému útěku z vězení a všichni vězni utekli,“ říká Federica, italská členka našeho týmu, který pojede do Středoafrciké republiky (SAR). Naše koordinátorka to potvrzuje a dále nás zásobuje informacemi o zemi, kde strávíme šest měsíců. 

Víkendový výlet korytem řeky a italská členka našeho týmu Federica

Na školení se k nám už připojili dva afričtí dobrovolníci – Assania a Serge. Naši spolupráci dost zpestřuje fakt, že oni vůbec nemluví anglicky a já s kolegyní z ČR Lenkou zase francouzštinu ještě potřebujeme hodně oživit. Při tvorbě prezentace o SAR jsem pracoval spolu s Assaniou a s pomocí slovníku, rukou, nohou a občasného mlácení se do hlavy jsme to zvládli. Mohli jsme pak hrdě odprezentovat, že SAR si prošla pár ozbrojenými převraty a že jde o zemi vnitrozemskou, která je navíc obklopena samými „skvělými“ sousedy – Čadem, dvěma Súdány, dvěma Kongy a Kamerunem.  

Náš středoafrický tým v akci

Vláda nevládne na celém území – na severu a východě se pohybují ozbrojené skupiny, hranice nejsou pod kontrolou a uprchlíci prchají, kam se dá a kde je zrovna bezpečno. My budeme sídlit v hlavním městě – Bangui – které je na jihu země a které je relativně bezpečné. „Vodu z kohoutku lze pít po přefiltrování a před komáry s malárií je potřeba se chránit od soumraku do úsvitu,“ popisuje nám situaci v Bangui koordinátorka. Pro porovnání SAR, ČR a Keni, kde jsem byl minulý rok, můžete mrknout na tabulku s pár zajímavými údaji.


Ukazatel
SAR
Keňa
ČR
Výskyt HIV (% dopělé populace)
4,7
6,3
0,1
Počet žáků na jednoho učitele na ZŠ
81
47
19
Porodnost (počet dětí na ženu)
4,6
4,7
1,5
Uživatelé internetu (% populace)
2,2
28
73
Mobily – podíl: počet mobilů/populace (%)
25
65
122
HDP/obyvatele (US dolary)
483
808
20 407


Byl to krizový týden – řešili jsme humanitární krize a pomoc a jednu krizi jsme bohužel zažili sami. Opustila nás kolegyně a kamarádka z Keni – Josephine. Dostala infarkt. Měli jsme zrovna školení první pomoci, takže tu byli i profesionálové, ale ani oni nedokázali Josephine pomoci. Všechny to silně zasáhlo. Po pár dní zotavování jsme na památku Josephine zasadili strom a pokračujeme v práci. Organizátoři nám vyšli ve všem vstříc a všichni jsme teď odhodláni na projekt do Afriky odcestovat. My do SAR poletíme 9. října. 

První pomoc - zbytek týmu

Na závěr přikládám citát thajského krále, který se hodí do kontextu krizí nejen humantárních: „Není možné, aby si lidé tím vším prošli a my přitom tuto zkušenost nevyužili k tomu, abychom ze světa neudělali lepší místo.“

Josephine

čtvrtek 13. září 2012

Školení ve Francii aneb příprava do akce

Na jihu Francie, v malém kamenném domě uprostřed kopců sedím na internetu společně s Francouzskou, Italkou, Polkou a Čaďanem (klukem z Čadu) a doháníme internetové povinnosti po dalším dni plném školení, diskusí a informací. Během tří týdnů se tu máme připravit na půlroční misi ve čtyřech afrických zemích - Burundi, Keni, Čadu a Sředoafrické republice (tam jedu já).

Diskuse a vyjednávání o tom, jestli za smrt ženy v příběhu může blázen, nebo manžel

V Africe bychom v rámci projektu humanitární pomoci Evropské unie měli mapovat terén pomocí GPSek, data ukládat do počítačového systému a zaučovat místní, jak s ním pracovat. Systém by potom měl zefektivnit humanitární pomoc v případě krize - když se někomu něco stane (nepokoje, zemětřesení...), tak pošle SMSku do systému, ten ji zobrazí na mapě na internetu a všichni (humanitární pracovníci, ale třeba i sousedi) uvidí, kde je potřeba přednostně pomoci. Teda takovou zatím máme představu, ale spousta otázek je pro nás zatím nezodpovězených. Co přesně vlastně budeme dělat? Jak to uděláme s penězi, když v celé zemí není žádný bankomat? Kde a jak budeme bydlet? V jakých oblastech budeme pracovat? Během tří týdnů ve franckouzských kopcích bychom měli získat všechny odpovědi a zároveň se naučit používat všechnu techniku, kterou jsme byli vybaveni.

Internetové posezení
 
V prvním týdnu se ale zatím věnujeme hlavně soft skills: řešíme práci v týmu, komunikaci, stereotypy, předsudky atd. „Problém se mnou může být, že když jsem opravdu ve stresu, můžu začít být opravdu nepříjemná až útočná. Ale to je jenom v extrému a pracuju na tom,“ říká kamarádka z Itálie, když se bavíme o možných konfliktních situacích během projektu. Na školení nás je 17 Evropanů a 6 Afričanů. Z Afriky měli přijet dva lidé z každé země, ale bohužel naši kolegové ze Středoafrické republiky měli problémy s vízy a dorazí až v pondělí. Z Evropy jsem jediný kluk, ale mezi Afričany mají naštěstí převahu kluci, tak tu nejsem sám ve velkém babinci :)

Pauza na kafe a vysvětlení italských gest

Práci v týmu trénujeme i při vaření, umývání nádobí, úklidu a dalších radostech, o které se dělíme. Volný čas a večery trávíme společným odpočinkem a klábosením, nebo na internetu. S tím se také pojí zatím největší problém a neplánovaná simulace možné situace v terénu – když nejde internet. Ten tu trošku blbne a když se ho po dvou dnech povedlo zprovoznit, tak zavládla hromadná euforie a další program měl zpoždění, protože lidé měli problém se odtrhnout od počítačů. Jak jen my v té Africe přežijeme? :)

Chováme se podle toho, jak to od nás lidé očekávají?