Běloch v Africe může
být někdy vnímán jako chodící peněženka, která se nemůže
dočkat, až se otevře a vyprázdní. Místní o vás vědí, že
jste bohatí, což v porovnání s jejich situací je pravda. Když
má běloch hlad, koupí si jídlo, zatímco pro místní to tak být
nemusí. V Keni, kde jsem žil v chudé komunitě, bylo těžké
najít kamaráda, který by vás nikdy o nic nepožádal. Ve
Středoafrické republice žijeme za velkou zdí, ale podobné
události se nám dějí velmi často.
![]() |
| Netematicky: nedělní velké prádlo v naší koupelně |
Když jsme tři bledé
tváře vstoupily do areálu krytého tržiště v Bangui, během pár
chvil jsme byli obklopeni několika prodavačkami, každá v ruce pár
kusů ovoce a zeleniny.
„Papaya, papaya,“
„Kolik stojí?“
„400“ (400
středoafrických franků je asi 16Kč; používám převod 100
franků = 4 Kč)
„To je moc,“
snažíme se předstírat, že známe ceny.
Paní se nevzdává:
„Tak kolik chcete zaplatit?“
„Banány, dýně,
pomeranče,brambory, mrkev...“ ozývá se mezitím z několika
stran.
Chci být slušný, všem
odpovědět nebo se aspoň podívat do očí a zavrtět hlavou.
Nestíhám, už vlastně ani nevím, co jsme to všechno chtěli, a
nestíhám vnímat, jestli nabízené ceny jsou trojnásobné nebo
jen dvojnásobné. Místnímu se tohle nestatne, ale běloch, který
nezná dobře ceny, nakupuje ve velkém a neumí nebo nechce
smlouvat, se tomu nevyhne. Asi si za to můžeme sami, když jsme zde
někdy dříve zaplatili více, než se sluší, a lidé si nás
zapamatovali. Stále se ale zlepšujeme, ceny už známe lépe a
pilujeme svoje vyjednávačské schopnosti i nervy. Když se
prodavačky začaly hádat a obviňovat ze zlodějství, bylo načase
tržiště opustit.
Každá z těchto dam má
doma několik hladových krků a sedí celý den na tržišti, aby se
večer mohla vrátit domů a něco pro ně uvařit. Proto když vidí
chodící peněženku, snaží se jí prodat co nejvíce a třeba i
zvednout cenu. Může se za to člověk zlobit? Může, ale pro
překonání toho nepříjemného pocitu, kdy je člověk okrádán,
zároveň pomůže snažit se jejich situaci pochopit.
![]() |
| Parčík v Bangui aneb moje nejdražší fotka |
To mi chvíli trvalo po
mém sektání se středoafrickým policistou. Procházel jsem se sám
po městě a zrovna fotografoval malý pěkný parčík (takový jsme
tu opravdu nečekali), když v tom mi dva klučíci začali
signalizovat, že mě volá policista usazený na židli na druhé
straně silnice. Sice nevypadal, že by se v brzké době chystal
zvednout, ale utéct mi nepřišlo rozumné. Na otázku, zda mám z
radnice povolení k fotografování, jsem toho moc kloudného
neodpověděl a kopie mého pasu s razítkem radnice nezabrala. Nerad
jsem pouštěl foťák z rukou. Měl jsem si ho přijít vyzvednout
na radnici a zaplatit 100 000 franků. Věděl jsem, že pokud foťák
teď pustím z očí, už ho nikdy neuvidím. Přišlo nevyhnutelné.
Zeptal jsem se, jestli bych za svoji chybu nemohl zaplatit už teď,
vysypal jsem z penženky všech 15 000 franků a s foťákem odcházel
k domovu. Zpětně jsme zjistili, že povolení k fotografování tu
opravdu existuje, i když nám předtím o tom nikdo neřekl.
Středoafrický kolega Serge mi řekl, že by se to nestalo, kdyby
byl se mnou. Že pan policista si chtěl jen přivydělat, k čemuž
je osamělý běloch ideální.
![]() |
| Krabice původně francouzské armády, kterou nám prodaly děti, které si tak vydělávají |
Na ulici vás často
osloví děti ulice a nacvičenými gesty vás prosí o jídlo. Dát,
či nedát? To je otázka, nad kterou se vedou mnohé diskuse. Není
to vůbec jednoduché a situace je to podobná jako při rozvojové
pomoci. Na úrovni států či jednotlivců je dobré se ptát: Když
chci někomu pomoci a něco mu dám, opravdu mu pomůžu? Jaké to
může mít jiné důsledky? Kam dar ve skutečnosti doputuje a k
čemu bude využit? Když dám někomu kus chleba nebo pár drobných,
neseběhne se za chvíli smečka dalších prosících? Nepodpořím
tak představu, že běloch má na rozdíl od místních všeho na
rozdávání a stačí ho jen o to poprosit? Nepodpořím tak jeho
snahy o žebrání na úkor jeho snahy si na živobytí vydělat?
![]() |
| Práce i v sobotu - skypování s naším "nadřízeným" Severinem |
Oxfordský profesor Paul Collier ve své knize Miliarda nejchudších popisuje, jak někdy probíhaly a probíhají rozvojové snahy ve stylu „srdce bez hlavy“. Když lidé mají chuť pomoci, ale v neznalosti všech důsledků někdy spíše uškodí. V našem pětičlenném evropském týmu panuje shoda – nikdo nikomu na ulici nic nedal. Zajímavé je, že naše středoafrická kolegyně Assania pár drobných rozdala, když nám pomáhala s nákupy na tržišti. Možná proto, že to jsou opravdu děti ulice – bez rodiny, bez domova. Přiznám se, že je to hodně zvláštní pocit, jít po ulici s taškou plnou baget, kterých jíme více, než bychom potřebovali, a snažit se ignorovat hladové požadavky dětí nebo říci: „Ne, je mi líto.“ Jak by mohlo uškodit dát trošku jídla malému klukovi, který nemá nic? Srdce a hlava často věci nevidí stejně.
![]() |
| Mapa části Bangui na začátku naší práce.... |
![]() |
| ...a po týdnu kreslení domečků na našich počítačích. (naše mapové přírůstky můžete sledovat na openstreetmap.org) |






Žádné komentáře:
Okomentovat